Pro malíře Argišta Alaverdyana je na jedné straně důležité téma skladebnosti obrazu. Vztahy středu k okraji, okrajů, vrstev, ploch, ploch a linií, barevného nátěru, jeho rukopisu a tak podobně. Jeho cílem ovšem není analýza výtvarných prostředků jako spíše vytvoření jakýchsi „anomálii“ na jedno místo koncentrované, sofistikované vizuální vztahovosti se silným psychologickým účinkem. U někoho tak mladého je až banální připomínat, že morfologickou databanku vytváří při volném pohybu virtuálními a fyzickými prostorami. Proto Argišt Alaverdyan maluje abstrakci, která by nemohla být namalována před třiceti, padesáti nebo sto lety. Nikoliv v tom smyslu, že distancovaně zpravuje o transformující se skutečnosti. Pronikat se snaží hlouběji, k povaze jazykově neartikulované smyslové zkušenosti, která předurčuje naše vazby ke skutečnosti a emocionalitu.

Výstavu Ohyb sestavujeme ze souborů Anomalia a Anomalia 2. První je tvou diplomovou prací, obhájenou vloni v létě na Akademii výtvarných umění v Praze. Druhý soubor vzniká v poslední době. V čem se od sebe odlišují?

Z psychologických i praktických důvodů jsem se rozhodl diplomovou práci sestavit ze středních obrazových formátů. Tušil jsem, že když to bude diplomka, tak mě to donutí zvládnout rozměr se kterým jsem moc zkušeností neměl. Velké formáty mám oblíbené, ale ze studijních i dobrodružných důvodů mi přišlo toto rozhodnutí správné. Praktický důvod byl, že jsem netušil do jaké místnosti se obrazy ve Veletržním paláci umístí, tak jsem chtěl vytvořit rozsáhlejší soubor, který by byl instalačně co nejpružnější. Základní rozdíl vidím ve zvětšení formátu, kdy se charakter linií a ploch mění. Fyzický akt vzniku obrazu je čitelnější.

Co ti vyhovuje na abstraktní malbě?

Možnost vizualizace dosud neviděného, co si žije samo o sobě v paralelním světě. To, co celkem nenápadně poukazuje na zákonitosti světa reálného, digitálního či snového. Vytváření celého komplexu pravidel, tak často protichudných, ale přesto v synergii. Používání třeba i banálních tvarů, které ve vzájemné barevné spletenosti dokáží vytvořit obrazové pnutí. Možnost složitý proud informací zhustit do co největší lehkosti.

Řekl bych, že základy k tomu, co maluješ dnes, jsi položil základy před třemi lety obrazovými soubory Laboratory a Signal. Od té doby rozvíjíš tehdy poprvé definovaný slovník stavebních prvků obrazu, rovněž barevná specifika tvých obrazů jsi našel již tehdy. Uvažuješ o tom tak, že poslední tři roky pracuješ na souborech, které se k sobě vzájemně vztahují, anebo u nich vnímáš spíše rozrůzněnost?

Vztahují se k sobě více či méně, ale pokaždé se snažím kriticky reagovat na předchozí práci a lehce pozměňovat přístup ikdyž to nemusí být moc viditelné.

Ještě nedávno jsi o svých obrazech mluvil v souvislosti s deskovými hrami. Čím tě deskové hry inspirovaly?

Při šachách a jiných hrách obdivuji psychologickou rovinu věci, hledání a pohyb strategického plánu. Stav, kdy v mysli figura ztrácí svůj tvar a stává se pohyblivým bodem. U moderních společenských her mě zajímají herní mechanismy, ale už tolik ne samotné hraní. Čtení herních pravidel je moje úchylka. Herní pole chápu především ve smyslu jasně ohraničeného prostoru, který je předurčen pro nějakou aktivitu, nebo se na něm již něco děje. Ten prostor může být dokonce sám o sobě aktivní a vibrující. A s tím pracuji i v obrazech.

V souboru Display (2017) jsi se soustředil na téma velkých barevných polí, které pokrývaly téměř celý formát obrazu. Inspirovaly tě k nim opravdové displeje a monitory, anebo jsi k názvu dospěl, až když už téma barevných polí rozpracoval?    

Když pracuji na malbách, tak nemyslím příliš v pojmech, tedy slovech. Myslím především obrazem a to je zcela jiné uvažování. Názvy a interpretace přichází úplně na závěr jako nutnost. Dá se říct, že pokřivené a nepravidelné tvary v souboru Display odkazují k naší zkušenosti s obrazovkami a displeji, k digitálnímu prostředí, v jehož rámech se pohybuje naše poznání a vědomí sebe sama i okolí. Avšak primárně tyto obrazy vnímám jako pole o kterém jsem se již zmínil. Neřekl bych však, že svým obrazům plně rozumím, to by mě pak ani nezajímali.

V ateliéru jsem viděl, že si k obrazům děláš malé skicy. V čem ti pomáhají? Do jaké míry se jich držíš během malby obrazu?

Například dvoumetrový obraz je někdy v základní obrazové konstrukci vymyšlen během několika vteřin ve velikosti řekněme 6x4 cm. Předchází tomu však velmi mnoho jiných možností a z drtivé části dost hrozných. První čtyři obrazy diplomové práce jsem dal dohromady ve skice asi za pět minut. Vtipné je, že někdy trvá týdny, než dám dohromady následující obraz, což je celkem utrpení. Většinou se nesnažím na začátku příliš spekulovat o významu motivů, prostě je vytvářím tak, aby se mnou rezonovaly. Při samotné malbě se často radikálně mění barevnost, ale tvary jen trochu.

Během přípravy těchto otázek jsem o tvé výstavě s mluvil s jedním náhodným návštěvníkem Měsíce ve dne. Ptal se, jestli má očekávat „kavkazkou barevnost“. Ovlivnilo tvou barvu nějak arménské umění?

Po krátké návštěvě Arménie před dvěma lety jsem dostal větší chuť pracovat s intenzitou barev a soubor obrazů Kontakt byl částečně inspirovaný arménskou i perskou knížní malbou. Netuším, ale co je kavkazská, česká či třeba nigerijská barevnost.

zpět