Argišt Alaverdyan, nedávný absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, vstupuje do média malby jako do přehodnoceného a nově nastaveného procesu, který reflektuje technologické proměny funkční a funkcionální vizuality. Vnímá obraz jako proměnlivé systémové pole, které v sobě nese a odráží komunikační principy. Ty stojí za abstraktním tvaroslovím, jehož východisko lze hledat v počítačové grafice, a to v celé škále programování – od nejjednodušších forem 2D grafiky po složitě komponované soustavy scénářů přeložených do 3D virtuálních digitálních forem. Autor je na jedné straně fascinován samotným designováním prostorů a ploch, které se v předsazené rovině nehmotných dat programují pro různé účely, na straně druhé ho nenechávají v klidu principy, které se za celým tímto úsilím důmyslně skrývají.

Autor jako by se vracel k modernistickému pojetí obrazu v jeho emancipaci od tradice (její negace), ovšem s vědomím toho, že svět, do jehož reflexe se se svou prací pouští, nemá reálné základy a odehrává se pouze ve virtuální dimenzi. Na rozdíl od modernismu tu tedy není „osvobozování obrazu“ vázáno a definováno společensky, třídně, politicky, nýbrž, z podstaty věci, fixováno pouze v rovině „technického progresu“ s jeho rozmanitými „technickými výstupy“. Tento akcelerační vývoj, který umožnil masový rozliv digitální uživatelské techniky, je nahlížen abstraktně jako „absolutní množina“, jejíž hranice se neustále rozšiřují a jejíž pole se neustále zhušťuje. Množina se chová jako svého druhu „živý organismus“, který se obrazně řečeno živí jednak lidmi-vývojáři, jednak lidmi-spotřebiteli. Zhušťování množiny umožňují stále dokonalejší a stále rychlejší informační operace. Aby tyto informační operace a operační principy měly funkční vazbu na své operátory (lidi), musí používat všeobecně srozumitelný a univerzálně dostupný jazyk. Ten se neobejde bez systémově vyvíjené vizuality, která zpětně totalizuje samotný vstup do systému. Jinak řečeno, systém prostřednictvím svého vlastního vývoje klade stále samozřejmější nároky na uživatele a tím neustále znovu-nastavuje také podmínky nejenom vlastní srozumitelnosti ale také dostupnosti. Vizualita přitom v tomto procesu hraje jednu z klíčových rolí.   

Argišta Alaverdyana vždy zajímaly v malbě skryté principy, z kterých byl obraz skládán. Tento analytický přístup zhodnotil nejprve v pracích tematizujících stolní společenské hry. Sám je také jejich náruživým hráčem a sběratelem. Od stolních her se v posledních dvou letech jeho zájem přemisťuje k průzkumu principů stojících za hrami digitálními[1]. Novým výrazným prvkem obrazů je akcent na dynamické momenty kompozice. Naznačený pohyb elementů na obrazové ploše připomíná některé fáze ruského konstruktivismu (především období tzv. Prounů sovětského malíře El Lisického). Tyto Alaverdyanovy „neoprouny“ však neuvádí do pohybu sociální revoluce či utopické vize budoucnosti, nýbrž tržní a spotřebitelský tlak počítající a kalkulující s  krátkodobým, střednědobým a dlouhodobým vývojem výrobní a odbytové udržitelnosti. Jejich sémantická rovina zrcadlí zcela jiné paradigma. Herní principy umístěné do virtuálního vakua se nemusí vždy překrývat výhradně s hrou jako takovou. Mohou to být operační systémy, které usnadňují uživatelům ovládat a naplňovat jiné potřeby, nežli si pouze hrát. Mohou například šetřit lidské zdroje, jak je tomu v automatizovaném výrobním provozu (robotika). Herní principy jsou tedy využívány i mimo vlastní herní pole jako nástroj k ovládání potřeb na dálku i k zautomatizování základní lidské práce. 

Broumovská výstava nazvaná Multitasking sleduje herní přesahy v rámci digitální kultury, které autor tematizuje prostřednictvím obrazového souboru: „Herní simulace nás mohou přimět, abychom přemýšleli jinak o skutečném světě. Tyto změny úhlů pozorování světa kolem nás mi přijdou významné pro pochopení mnoha společenských problémů.“[2] Alaverdyan tentokráte volí vertikálně orientované formáty, které vystupují buď samy za sebe, nebo mohou instalačně tvořit diptychy, triptychy a polyptychy. Aditivní provázání maleb odkazuje k zmnožování a variabilitě vizuální informace v rámci zvoleného formátu, nepřímo mohou připomínat i tradiční oltáře. Nehmotnost programovaných dat a fyziologie lidských reakcí se propisuje do tvarosloví Alaverdyanových obrazů. Vizualizovaná „cesta informace“ se tu překrývá s adaptabilitou lidského organismu. Dochází tu k obousměrnému ovlivňování. Ostrá rozhraní se tu střídají s  jemnými přechody a měkkými barevnými gradienty. Geometrické znaky prolínají organické motivy. Celková barevnost odpovídá uměle modelovanému světu digitální laboratoře, v níž se zúročují výzkumy reklamní psychologie a marketingu.

„Chci vyvíjet malířství nikoliv skrze sebe samo, jak to činil například americký modernismus, ale tím, že se bude vztahovat k jiným médiím“[3], píše o své současné tvorbě autor. Alaverdyan se pouští do analytických sond, v nichž reflektuje souběh mnoha operací, které se realizují zároveň, aniž by uživatel cokoliv postřehl. Spotřebitel, jehož vstup do digitální situace a jejích proměn je omezen na pasivní rolování a klikání, je tu vlastně zároveň neustále školen ve svých reakcích tak, aby se postupně připravoval na další a další konzumaci předkládaných produktů. Nejlépe, aby si na nich vypěstoval závislost, protože pak se stane snadno ovladatelnou cílovou skupinou. Za estetickou rovinou Alaverdyanových obrazů se rýsuje závažné společenské téma. Zcizování lidského času a potenciálu lidských schopností digitálními nástroji se tu vrací jako sarkasmus v některých motivech, které připomínají lidské obličeje nebo rostlinou vegetaci. Jako by se tu zrcadlily otázky po smyslu lidské existence (a života vůbec) v době, která velkou část své kolektivní energie vydává na výrobu a spotřebováváním něčeho, co fakticky neexistuje, co ale radikálně ovlivňuje a zásadně proměňuje skutečnou, tj. faktickou realitu. Co mění lidskou přirozenost v cosi zcela nového, dosud neznámého.

Petr Vaňous, Praha, červen 2020

[1] Petr Vaňous, Synergie (výstavní katalog), Dub Gallery, Pelhřimov 2018,  nestr.

[2] Autorský text k projektu Řeka vědomí.

[3] Tamtéž.

zpět